Voděrady (osada) [40151]

První písemná zmínka o Voděradech pochází z roku 1229. Název vsi je slovanského původu a odvíjí se buď od jména Voděrad – tedy ves lidí Voděradovy rodiny, nebo od označení vsi lidí, starajících se o vodu. V průběhu staletí se tento název prakticky neměnil – 1229 de Wodihrade, 1362 Wodyehrad, 1524 z Voděhrad, 1720 Wodert, 1846 Woděrady a německy Wodierad. 
K roku 1362 se váže první zpráva o zdejší tvrzi, obklopené vodním příkopem, která stávala jihovýchodně od vsi. V letech 1362–1372 tvrz spolu s celou vsí patřila Litoltovi z Moravěvsi. Roku 1387 je jako její majitel uváděn vladyka Bořita ze Pšovlk, který Voděrady držel nejméně do roku 1401. Celé 15. století se zde majitelé poměrně rychle střídali, až je nakonec roku 1495 získal Jindřich z Vřesovic a na Voděradech. Po celé 16. století pak ves patřila rodu Satanéřů z Drahonic. Roku 1593 Voděrady koupila Magdaléna Lobkovicová ze Salmu. Hned v roce 1597 je však získal Václav ml. Hochhauser z Hochhausu. Jeho syn Václav majetek roku 1613 prodal Anně Hruškové z Března, rozené z Hochhausu. 
Od 17. století byly Voděrady po náboženské stránce připojeny do právě zřízené litoměřické diecéze. Roku 1629 prodaly dcery Anny Hruškové ves Pavlovi Michnovi z Vacínova, který Voděrady připojil k Bílencům. S nimi pak ves sdílela své osudy až do roku 1738, kdy obě vesnice koupil Jindřich kníže z Auersperku a připojil je ke svému panství Červený Hrádek. Během třicetileté války zdejší tvrz zpustla a již nikdy nebyla obnovena. Válka poznamenala i samotnou ves. Záznamy ve Voděradech před válkou uvádějí 2 sedláky a 14 chalupníků, po válce tu však zůstal již jen jeden sedlák a z chalup zůstalo obydlených pouze pět. K roku 1748 ve vsi uvádí Tereziánský katastr mlýn. Záznam hovoří také o jedné židovské rodině, která tu provozovala koželužskou živnost spolu s prodejem dobytka, plátna, peří a řemenů. 
V polovině 19. století je ve vsi vedle mlýna uváděn také ovčín a šenk. Roku 1880 byl ve Voděradech založen samostatný sbor dobrovolných hasičů. Na přelomu 19. a 20. století byla na zdejší návsi postavena kaple. Až do roku 1924 žilo ve Voděradech pouze německé obyvatelstvo. Postupně sem však začaly přicházet i české rodiny. V roce 1926 byla do vsi zavedena elektřina. Na začátku 30. let 20. století byl proveden výkop studny, která měla pomoci řešit dlouholeté problémy místních obyvatel s pitnou vodou. Vodovodu se lidé dočkali až na konci 60. let. Před rokem 1945 se 12 zdejších rodin živilo zemědělstvím. Ze zbývajících 10 rodin se 2 muži živili jako řemeslníci, 5 bylo stavebními dělníky, 2 horníky a jeden pracoval v průmyslu. 
Po záboru pohraničí Německem odešli voděradští Češi do vnitrozemí. Krátce po vypuknutí druhé světové války museli narukovat do zbraně první muži a v květnu 1940 plakáty ve Voděradech oznamovaly prvního mrtvého vojáka. Místo mužů, kteří odešli na frontu, byli do vsi přivezeni váleční zajatci. Voděrady během války zažily také bombardování – a to hned dvakrát. Poprvé při náletu na Most v roce 1944 a podruhé v noci ze 14. na 15. 2. 1945, kdy tu byly zasaženy 3 usedlosti, z toho i hospoda. V té době byly ve Voděradech již i němečtí uprchlíci přes frontou. Konec války vsi přinesl podvečer 8. 5. 1945, kdy sem přijely první ruské tanky. V létě roku 1946 pak následoval odsun německého obyvatelstva. 
Po válce začala místní kaplička postupně chátrat, v roce 1994 však byla opravena a znovu vysvěcena. Rok předtím již byl také opraven starý Ovčí most, určení původně ke zbourání. K roku 2001 ve Voděradech žilo celkem 24 obyvatel v sedmi domech. Kromě nich tu byly ještě 3 rekreační objekty.

Poloha

přidat fotografie