Heřmanov (obec) [4754]

K založení obce nejsou známy přesnější údaje, byla pravděpodobně založena již v době prvního osídlování severočeského území německým obyvatelstvem na rozhraní  12. a 13. století v letech, které se vší pravděpodobností přišlo do těchto míst z oblasti Porýní. Zpočátku byla založena jako lesní kovářská osada, její zaměření se však postupně vzhledem k obživě místních obyvatel měnilo v osadu zemědělskou. Velký význam pro ni měla i bezprostřední blízkost města Benešova, vycházející z osídlení hradu. Tam nalezlo uplatnění více tehdejších řemesel.

Nejistý je vznik původního   názvu obce Hermersdorf. Historici se přiklánějí k tomu, že název pochází z křestního jména  Hermann, jenž patřil k tehdejším lokátorům. Lokátoři byli jmenováni panovníkem k tomu, aby zakládali lokality k osídlování. Jako další možnost vzniku názvu se uvádí skutečnost, kdy obec mohla být pojmenována po děčínském hradním pánovi z rodu Markvarticů.

Nejranější/nejstarší dochované označení Heřmanova pochází z r. 1273 jako „Hermanesdorf“, kiteré by spíše odpovídalo jménu Hermann, druhé nejstarší z roku 1409 jako Hermanni villa“,v roce 1543 je zapsán jako „Hermesdorf“, v roce 1612 jako „Hermersdorf“,1614 jako „Hermsdorf“ a v roce 1653 je zmiňován jako „Hermersdorff“.

Nejstarší jména předávána potomstvu pocházejí z roku 1403: Wagendgrisl /jakl/, Kreusel a Schuehler /1511/. Teprve od roku 1580 jsou veškerá příjmení předávána dalším generacím.

Od roku 1654 Heřmanov náležel podle dělení majetku Clary z Bynova k Benešovu 1 a Benešovu 2.Tenkrát zde žilo 16 rolníků, 9 zahradníků a 9 domkařů na statcích a Gruntech, celkem zde bylo 43 domů. Poté, co byl Heřmanov rozdělen mezi dvě panství, dochází k vyčlenění horní poloviny Heřmanova a vzniká samostatná víska Fojtovice, názvem vzniklým pravděpodobně ze jména vlastníka Vogt von Tichlowitz jako Vogtsdorf, později Voitsdorf.

Jakmile byla ukončena lokalizace obce, bezprostředně po ní se prvním rychtářem obce stával právě lokátor. Rychtář byl nejvyšším představitelem obce, u něj se scházely veškeré  místní daně, poplatky a úroky  obyvatel.  Zastupoval obec vůči okolí, mezi jeho povinnosti patřilo nižší soudnictví v obci  a byl reprezentantem vrchnosti, které ručil za dodržování  povinností a příkazů.  V Heřmanově  bylo rychtářství po staletí až do roku 1848 v rukou rodiny Schneidererových na čísle popisném5.

V roce 1691 žilo v Heřmanově 360 osob, o stolení později měla obec 81 domků, v roce 1833 již 93 domů se 467 obyvateli. v roce 1890 měla obec již 785 německých obyvatel, v r. 1903 pak 142 domů  a 804 obyvatel.

Dnes se tomu možná nechce věřit, ale v lokalitě Heřmanov v polovině 19. století  bylo nalezeno uhlí (v r. 1852)  na pozemcích Štefana Richtera, čp. 21 panem důlním Krümmelem na Blankartickém  potoce. Toto naleziště nebylo ale veliké, navíc to bylo mladé hnědé uhlí a bylo vybráno o čtyři roky později. Ještě před tím se vytvořila za vedení Františka  Palmeho, majitele hostince a pivovaru v Rychnově společnost pro dolování uhlí. Členy této společnosti byli důlní František Josef Heller z Valkeřic, František Kammel, Josef Kombholz a Josef Fiedler , všichni z Blankartic. Bylo započato s důlním průzkumem na pozemcích, patřících k čp. 65 a 73 v Blankarticích  ( v oblasti pod dolním mlýnem). Pokusy byly úspěšné, v nepatrné hloubce pod povrchem, která byla dobře odbouratelná, byla vrstva uhlí. Nebyla však vydatná a tak v r. 1869 byla těžba  zastavena. Při dalších vrtných pokusech se ale zjistila, že uhlí v místě ještě je, ale uloženo hlouběji. Toto uhlí bylo pak dále dolováno štolami, hlouběji položenými do země. V průběhu dolování se narazilo na další uhelnou stěnu ve směru na Fojtovice, která byla více vydatná. Roční výtěžek obnášel asi 5.000 q uhlí. Koncem 19. století pak  byla těžba definitivně zastavena, protože byla již neefektivní.   

Na přelomu 19. a 20. století měla stále obec zemědělskou povahu přesto, že tu provozovali svá řemesla drobní řemeslníci, jako byli košíkáři, kováři a kožedělní řemeslníci. Tak, jako po staletí tu vedle sebe žilo německé a české obyvatelstvo. Ani vznik první samostatné Československé republiky v roce 1918 po pádu rakouského mocnářství to nijak nezměnil. Společnému žití dvou národů udělal přítrž teprve konec druhé světové války, jehož důsledkem byl odsun německého obyvatelstva ze sudetoněmeckých příhraničních  oblastí. Většina obyvatel byla odsunuta na sever od naší republiky, do budoucí NDR, zbytek pak na západ do budoucí Spolkové německé republiky. 

V letech před druhou světovou válkou měla celá čtvrtina obyvatel zajištěnu existenci v zemědělství a lesnictví. Většina obyvatel, kromě pár drobných řemeslníků a zaměstnanců dvou mlýnů, odcházela za prací do sousedního Benešova nad Ploučnicí do místních textilek a ostatního drobného průmyslu.

Obyvatelé obce, tak, jako v jiných dalších, žilo v té době bohatým společenským životem. Pochopitelně to vycházelo z tehdejších možností zábavy ve vztahu ke stupni technických možností. Rozhlasové vysílání bylo stále na rozvoji a jiné mezilidské technické komunikace neexistovaly. V té době se tedy v obci lidé sdružovali v zájmových spolcích a těch bylo opravdu dost. Pracoval zde především spolek dobrovolných hasičů,v osvětový školní spolek, spolek myslivců, mužský pěvecký spolek, místní spolek pro německou kulturu, spolek pro spoření, střelecký spolek, hudební společnost, hudební kapela, světlonoši, německá zemědělská mládež, německý tělocvičný spolek mladé mužstvo Burgundia a spolek první pomoci.

Tento společenský život výrazně narušila později II. světová válka a po jejím skončení se některé spolky rozpadly, tak jak už bylo řečeno odsunem německého obyvatelstva. Ještě v době posledních výstřelů války nikdo netušil, jakým směrem se bude život v naší obci a celé zemi ubírat.

Bezprostředně po skončení války došlo k prvnímu zlomovému okamžiku, k onomu odsunu Němců. Ten byl schválen postupimskou konferencí vítězných velmocí v r. 1945. Důvodem k němu byla skutečnost, že se příslušníci německé menšiny ve třicátých letech stali nástrojem hitlerovské agrese a měli podíl na rozbití ČSR. Z iniciativy místního českého obyvatelstva i revolučních orgánů státní moci se ještě téhož roku uskutečnila první fáze, tzv. divoké vysídlování, které bylo provázeno násilím, krádežemi a vraždami na německém obyvatelstvu (v celé republice bylo cca 20.000 mrtvých). Musíme si ale uvědomit, co k takovému násilí některé naše lidi vedlo -  hrůzostrašnost války, kterou rozpoutalo hitlerovské, fašistické Německo, miliony mrtvých, vraždy a násilí na civilním obyvatelstvu. Bohužel na to doplatili  i slušní a loajální lidé. Počátkem roku 1946 proběhla 2. fáze odsunu, kterou garantovala vláda a prováděly bezpečnostní složky.  Vysídlení bylo provázeno zbavením občanství a zabavením movitého majetku. Z celé ČSR byly tak odsunuty asi 3 miliony Němců. 

Po odsunu německého obyvatelstva z  obce začali uvolněné domy osídlovat lidé z vnitrozemí. Převážná většina z nich tu zakotvila natrvalo. Byli však i tací, kteří jako zlatokopové v krátkém čase vybydleli domy, vybrali po původních obyvatelích vše, co zůstalo a zmizeli kamsi do neznáma za novou štací.

V první řadě se dosídlovala zemědělská stavení a prvními zemědělci, kteří se do obce nastěhovali,  byli Václav Krejčí, Hartman a Václav Moravec sr. Přistěhovali se i mlynáři Josef Sůva, Jiří Miškovský, rovněž tak obchodník s uhlím a hostinský Bedřich Vyhnálek. Prvním osidlovacím komisařem byl Václav Hanuš. Protože osídlenců přibývalo, byla ustavena celá komise, jejímž předsedou byl Václav Scháněl. Od měsíce září 1945 vznikaly v obci politické strany. Prvním předsedou KSČ byl Václav Moravec sr. , předsedou sociálně demokratické strany byl Václav Scháněl, předsedou národně socialistické strany Karel Chramosta, lidoveckým předsedou pak údajně František Pospíšilík. Prvním předsedou MNV byl zvolen František Kubů. Brzy ale odstoupil, jeho funkci převzal až do roku 1948 Antonín Novák. V tom samém roce jej vystřídal Jan Minařík. V roce 1950 až do roku 1960 setrval ve funkci Josef Běhounek jr. V té době dochází k důležité události – obec Heřmanov s Fojtovicemi byla sloučena s dosud samostatnou obcí Blankartice se sídlem v Heřmanově. Od r. 1960 se vystřídalo po sobě několik předsedů, jmenujme po sobě Jana Minaříka (1960-62), Jiřího Brejchu (1962-64), Ludvíka Novotného (1964-70), Augustina Trkala (1970 – 1986), Zdeňka Černého (1986 – 90).

Po pádu totalitního režimu,  zrušení vedoucí úlohy KSČ v Ústavě na přelomu roku 1989-90 a nastolení demokracie vzniklo i v Heřmanově fórum občanů, které založili p. Hejzlar, p. Moravec a p. Scháněl .Občanské fórum  jako politická strana pak bylo založeno v únoru 1990 a za něj byl do rady MNV zvolen p. Josef Grüner. V červnu 1990 vyšel v platnost Zákon ČNR o obcích. MNV se přeměnily  na Obecní úřady, funkce předsedy MNV na funkci starosty. První svobodné komunální volby se konaly v Heřmanově dne 24. listopadu a nejvíce hlasů získal Valentin Rudolf (146 za OF), který pak byl nově zvoleným zastupitelstvím dne 6.12.1990 zvolen  za starostu. Ten poté k 30.9.1991 podává ze zdravotních důvodů rezignaci na svou funkci. Novým starostou byl zvolen jeho dosavadní zástupce Josef Sedláček, který svoji funkci vykonával až do roku 2010. Dne 11.11.2010 na zasedání zastupitelstva, vzniklých z komunálních voleb byl zvolen novým starostou František David. 

V předcházejících řádkách  jsme se věnovali správě a vedení obce od konce II. světové války do dnešních dnů, nyní  si připomeneme, co nejdůležitějšího se odehrálo v tomto dlouhém období. Kronika obce se nevedla od r. 1945 do roku  1974, nejdůležitější události té doby zapsal pan řídící a učitel J.Holub dle zpráv od místních obyvatel. 1975-1978 psal kroniku již sám J.Holub, poté rok chybí. Léta 1975-1984 zapsal J.Dostál, 1985 nebyl zapsán.  Roky 1986 – srpen 1990 zapsala B. Brožová, září 1990 – 1992 M. Hrdinová, rok 1993 J. Nejedlá. Od roku 1994 do této doby kronika nebyla vůbec vedena. Rozhodnutím nového zastupitelstva pod vedením starosty Fr. Davida začal v prosinci r. 2010 vycházet tištěný Heřmanovský zpravodaj, který nové události dokumentuje. Budou pak přepsány i do kroniky, která by v nejbližší době měla být opět vedena. Zpravodaj měsíc co měsíc přináší dění v obci a spoustu dalších zajímavostí. Redakční rada pracuje ve složení: předseda redakční rady František David, šéfredaktor Jiří Zdvořáček, technický redaktor Martin Kout, redaktoři Eliška Kratěnová, Martin Vepřek, Jakub Minařík a Jaroslav Hamberger.

K událostem od roku 1945 použijeme fakta, zapsaná  J. Holubem. Ty první, až do roku 1952 byly pouze politického charakteru, kdy komunisté převzali moc ve státě a tím i v naší obci a začala výstavba „nepřekonatelného“ a věčného společenského systému. Po roce 1952 se mezi zprávami, jak se slavila VŘSR, Den vítězství, 25. únor a další, objevily občas zápisy, kdy se v obci něco hm  atatelného udělalo. Tak v r. 1953 byl vybudován  v obci pouliční rozhlas a většinu prací provedli občané brigádnicky. O rok později se vybudovalo veřejné osvětlení. Jinak se v této době prováděly většinou opravy silnice, oprava sálu, byla zřízena autobusová čekárna. V letech 1958 – 1959 byl postaven kravín pro 100 dojnic a nové silážní jámy. V roce 1966 se provedlo nové vedení pouličního rozhlasu a veřejného osvětlení. V letech 1967-1968 se postavila nová prodejna, v r. 1972 bylo zakoupeno a postaveno 6 čekáren a provedla se obnova veřejného osvětlení ve Fojtovicích a Blankarticích. V r.1974 bylo zřízeno dětské hřiště za prodejnou.

Nyní se vrátíme zase zpátky, protože v kronice je pak dále zapsáno, že rok 1949 byl mezníkem v zemědělství v obci. Nevím, jak pro koho, když zemědělcům se sebral jejich majetek a byli donuceni vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Prvním  předsedou družstva III. typu se stal Jan Minařík.  JZD  však neprosperovalo a proto v r. 1960 došlo ke sloučení tří JZD – Heřmanov, Blankartice, Fojtovice a dostalo hrdý název JZD Vítězství. Předsedou se stal V. Moravec ml. V r. 1962 přešlo toto JZD pod Státní statek, jehož ředitelem byl J.Dvořák. Léta patřil pod Českou Kamenici a svoji činnost skončil v r. 1991. V roce 1993 tu pak působila firma ENSTA na pronajatých pozemcích od St.statku Č. Kamenice, od roku 1998 zde působí Agropos Moto Servis s.r.o. se servisem zemědělské techniky a prodejem náhradních dílů.

Škola v obci  si rozhodně zaslouží být součástí naší historie. Ne nadarmo se říká, že dokud  je  v obci škola a hospoda, tak obec žije. Jistě na tom něco bude.

Naše škola má dlouhou a bohatou historii a určitě by si zasloužila samostatnou brožuru. Nám zde zbývá málo místa postihnout vše, čím si škola prošla. Pokusím se alespoň ve zkratce přiblížit to nejdůležitější.

Jistě nás nejvíce bude zajímat historie školy po roce 1945, kdy škola byla již vyloženě česká. Ale pěkně od začátku. Původně spadal Heřmanov pod Benešov n.Ploučnicí. V r. 1833 byla v Heřmanově zřízena pobočka, na níž vyučoval učitel  Josef Alt. Stará školní budova byla v r. 1885 nahrazena novou dvoutřídní školou s bytem pro učitele (dnešní jídelna a kuchyň) a kanceláří Obecního úřadu, která byla v dnešních prostorách mateřské školky.  Do školní působnosti v té době patřila i osada Josefín, spadající pod Františkov. Až do II. světové války byla celá naše oblast složena prakticky z obyvatel německého původu, toho českého bylo nejvýše deset procent. Po hromadném odsunu německého obyvatelstva po skončení války byly jejich usedlosti osídleny českými obyvateli z vnitrozemí a většina z nich tu zapustila své kořeny. 

Školní rok 1945-46 začal až 15. listopadu za účasti 32 žáků. Až na jednoho, Waltra Šichta z Benešova n.Ploučnicí to byly všechno děti nových osídlenců. Prvním ředitelem školy byl František Kubů a třídním učitelem Miloslav Kolínský, který po roce odešel učit do Děčína. Učitelkou domácích prací byla Augustína Elstnerová, katolické náboženství vyučovala Marie Skalová. Teprve ve školním roce 1952-53 se v první třídě objevilo osm dětí, narozených v obci Heřmanov. Ředitel Kubů řídil školu celých šest do r.1951. Na sklonku svého života se odstěhoval se svou ženou do půvabné vesničky, ležící na Nežárce,  Lásenice, kde zakončili svou životní pouť. Na jeho místo nastoupil nový ředitel Zdeněk Havlík, který rovněž vydržel na škole 6 let, do roku 1957. Do tohoto roku se kromě již uvedených vystřídali tito učitelé a učitelky: evangelický farář J. Mikulecký, J. Řeháková, J. Kudrnová, V. Pospíšilová, A.Suchanová, P.Jarolímková, J.Holub,  V.Pohořelý,  M.Coufalá, M.Krátká, L. Krátká, E.Kapitánová. Školní rok 1957-58 zastávala funkci ředitelky V. Zumrová, 1958-59 R. Zumr, (učitelky M.Holubová, V.Zumrová) jehož na další školní ročník vystřídala opět učitelka V.Zumrová.  Dva další školní roky řídila školu J. Kynclová, kterou v pak v školním roce 1962-63 vystřídala na rok opět  V.Zumrová. Od roku 1963-64 pak nastala dlouhá, desetiletá éra ředitele Jaroslava Holuba, který dříve učíval až do zániku školy v Blankarticích. Za jeho ředitelování měla škola nejvíce žáků, ve školním roce 1964-65 dokonce 57 žáků. Sedmým ředitelem školy po J.Holubovi byl Václav Bárta. Po čtyřech letech ho na rok 1977/78 vystřídala P.Balíčková a v školním roce se ujal školy J.Dostál, který vydržel ve škole celých 6 let. Učiteli v těchto dobách byli B.Hloušek, P.Krulich, A.Pfléglová, družinářkou  O.Šustrová, A.Trkalová, L.Vojířová, J.Kukačková. Jako desátý ředitel byl jeden rok (1984-85) P.Bílek. jedenáctou B.Brožová až do školního roku 1989-90. Následujících pět školních roků ředitelovala ,M.Hrdinová, kterou pak na dva školní roky vystřídala opět B.Brožová. Až do roku 2005-6 se v rychlém sledu vystřídali na místě ředitele postupně M.Bedyová, St.Pazderka, E.Vavřinová, M.Lincová. Od roku 2005-6 pak zaujala místo ředitelky L.Hubková, kterou teprve od září 2012 střídá G.Švandrlíková. Ve stručném sledu další učitelé na škole – M.Knápková, Zd.Betlachová,  J.Nejedlá, Mydlochová, K.Bendová, družinářka J.Ležalová a L.Černá, poté učitelka, L.Řadová, J.Nejedlá, družinářka D.Schánělová, I.Fricová, J.Humlová, I.Niederlová, M.Krejčí, MŠ M.Elstnerová, MŠ J.Chlumská, družinářka J.Kukačková, M.Brabencová, L.Kantůrková, V.Zelená, B.Pacinová, G.Švandrlíková. Budiž mi odpuštěno, přehlédl-li  jsem  někoho. V letošním roce měla ZŠ 10 žáků a MŠ 17 dětí.

Tolik tedy personálie, nyní si připomeňme, události ve škole, rozhodně ne všechny. Škola, jak už jsme se již zmínili, začala po opravách a přípravě vyučovat až 15.11.1945. Dalších šest let nám schází konkrétní informace, protože školní kronika se začala vést od ročníku 1951-52. Po jejím otevření jsem se ale dozvěděl, co jsem ale nechtěl – na každé stránce neskonalá láska k Sovětskému svazu, k našim čelným představitelům KSČ. Na školních slavnostech bylo vzpomenuto mimo jiné Den slovenského národního povstání, Den znárodnění, výročí VŘSR, narozenin Kl.Gottwalda, narozeniny „generalissima „ J.V.Stalina atd. Za zmínku stojí zápis, že dne 20.6.1952 byli poprvé ve zdejší obci nalezeni brouci a vajíčka mandelinky bramborové. Prvního brouka nalezl žák II. tř. Jiří Chramosta. Z denního tisku jsme se v té době dozvěděli, že nám je sem letadlem vysypali američtí imperialisté!  Ale teď už k něčemu rozumnému: použiji teď  výpisky z kroniky, které  sepsala paní Mgr. Libuše Hubková, za což  jí děkuji. V srpnu 1954 postihla Heřmanov velká průtrž mračen, rozvodnil se potok, podemlel silnici, voda dosáhla výšky mostku ke škole. Podezdívka byla celá stržena. O rok později byla zasazena nová okna u obou tříd, pro zajímavost tenkrát stála 15 tisíc Kč. V roce 1958 byla natřena všechna okna, v témže roce bylo zbudováno doskočiště na školní zahradě. V r. 1961 působila škola poprvé jako základní devítiletá škola s 1.-5. ročníkem. V témže roce byla škola opatřena novými okapy a byly provedeny nové olejové  nátěry stěn na chodbách. V roce 1963 došlo ke sloučení tří škol. Do Heřmanova přibyly děti z Fojtovic a Blankartic, kde školy ukončili svojí činnost. Obě pak chátraly a nakonec se z nich staly ruiny. V roce 1964-65 byla přemístěna školní kuchyně do zemědělského útulku (dnes Obecní úřad), a obědy byly do školní jídelny dováženy. V školním  roce 1968-69 byla opravena střecha, namísto eternitu a břidlice se škola pokryla plechem, škola dostala novou fasádu, vlastně jedinou do letošního roku. Školní zahrada dostala nový plot. Školní družina, přesto že o ní již bylo dříve uvažováno, stále není pro malý zájem rodičů. V roce 1975 byl přestavěn vadný komín. V roce 1978 má škola již družinu, ve které začíná pracovat služebně nejstarší zaměstnankyně Olga Šustrová. Vzhledem k velikým mrazům této zimy dochází k potížím se zásobováním a zimní prázdniny byly prodlouženy až do 28.ledna 1979. V r. 1979 byla provedena rekonstrukce elektrického topení, o rok později vyměněn starý kotel za nový. V r. 1982 se začaly připravovat nové prostory pro školní družinu, zvětšily se o místnost bývalého archivu MNV. O rok později byla provedena výměna všech okapů a svodů na celé škole. V roce 1985 bylo vysázeno 60 růží a okrasné keře. O zeleň se starají děti školy a školní družiny. V r. 1986 vznikl ve škole taneční kroužek  Kolem hřiště byl natažen plot z pletiva a na hřišti založen písek. V dalším roce členové SRPŠ zryli dětem políčko, kde vypěstovaly ředkvičky a další zeleninu. V r. 1988 zabudovali rodiče na hřišti dvě šplhadla. V lednu 1991 byly veškeré prostory školy nově vymalovány za provozu a provedeny nátěry  lavic. Rovněž v tomto roce začínají  děti vyjíždět do škol v přírodě (Krkonoše, Svojanov). Ve škole byly provedena výměna všech dveří a zárubní, nataženo nové lino. Rok nato se uskutečnil již třetí výjezd dětí do školy v přírodě (Albrechtice). Škola byla konečně připojena k vodovodnímu řádu, do té doby byla používána vlastní studna. Stále byly dováženy obědy z mateřské školy v budově Obecního úřadu.V roce 1994-95 se uskutečnila další škola v přírodě na Nových Hutích na Šumavě a v témže roce byly děti na ozdravném pobytu v Itálii (Bibione). V červnu 1995 po  vytrvalých deštích stoupla voda, brala sebou ploty, zatopila zahrady a, sklep ve škole byl zatopen vodou a stržen spodní můstek. V tomto roce byla přestěhována mateřská škola do budovy školy i s kuchyní. V roce 1999 běžely naplno kroužky karate, hra na flétnu a výtvarný kroužek. Uskutečnila se opět škola v přírodě, tentokrát ve Starém Klíčově u Domažlic. V dalších letech se školní kronika na samotné dění ve škole, mimoškolní činnost byla velice činorodá, od zájezdů dětí do ZOO, návštěvy zámku, divadelních představení, návštěvy plaveckého bazénu až po akce přímo ve škole, jako byly opékání buřtů, oslavy Dětského dne, organizovány sportovní dny, drakiády, mikulášské a vánoční besídky, oslava 125. výročí školy a další. 

V srpnu 1954 postihla Heřmanov velká průtrž mračen, rozvodnil se potok, podemlel silnici, voda dosáhla výšky mostku ke škole. Podezdívka byla celá stržena. O rok později byla zasazena nová okna u obou tříd, pro zajímavost tenkrát stála 15 tisíc Kč. V roce 1958 byla natřena všechna okna, v témže roce bylo zbudováno doskočiště na školní zahradě. V r. 1961 působila škola poprvé jako základní devítiletá škola s 1.-5. ročníkem. V témže roce byla škola opatřena novými okapy a byly provedeny nové olejové  nátěry stěn na chodbách. V roce 1963 došlo ke sloučení tří škol. Do Heřmanova přibyly děti z Fojtovic a Blankartic, kde školy ukončili svojí činnost. Obě pak chátraly a nakonec se z nich staly ruiny. V roce 1964-65 byla přemístěna školní kuchyně do zemědělského útulku (dnes Obecní úřad), a obědy byly do školní jídelny dováženy. V školním  roce 1968-69 byla opravena střecha, namísto eternitu a břidlice se škola pokryla plechem, škola dostala novou fasádu, vlastně jedinou do letošního roku. Školní zahrada dostala nový plot. Školní družina, přesto že o ní již bylo dříve uvažováno, stále není pro malý zájem rodičů. V roce 1975 byl přestavěn vadný komín. V roce 1978 má škola již družinu, ve které začíná pracovat služebně nejstarší zaměstnankyně Olga Šustrová. Vzhledem k velikým mrazům této zimy dochází k potížím se zásobováním a zimní prázdniny byly prodlouženy až do 28.ledna 1979. V r. 1979 byla provedena rekonstrukce elektrického topení, o rok později vyměněn starý kotel za nový. V r. 1982 se začaly připravovat nové prostory pro školní družinu, zvětšily se o místnost bývalého archivu MNV. O rok později byla provedena výměna všech okapů a svodů na celé škole. V  roce 1985 bylo vysázeno 60 růží a okrasné keře. O zeleň se starají děti školy a školní družiny. V r. 1986 vznikl ve škole taneční kroužek  Kolem hřiště byl natažen plot z pletiva a na hřišti založen písek. V dalším roce členové SRPŠ zryli dětem políčko, kde vypěstovaly ředkvičky a další zeleninu. V r. 1988 zabudovali rodiče na hřišti dvě šplhadla. V lednu 1991 byly veškeré prostory školy nově vymalovány za provozu a provedeny nátěry  lavic. Rovněž v tomto roce začínají  děti vyjíždět do škol v přírodě (Krkonoše, Svojanov). Ve škole byly provedena výměna všech dveří a zárubní, nataženo nové lino. Rok nato se uskutečnil již třetí výjezd dětí do školy v přírodě (Albrechtice). Škola byla konečně připojena k vodovodnímu řádu, do té doby byla používána vlastní studna. Stále byly dováženy obědy z mateřské školy v budově Obecního úřadu.V roce 1994-95 se uskutečnila další škola v přírodě na Nových Hutích na Šumavě a v témže roce byly děti na ozdravném pobytu v Itálii (Bibione). V červnu 1995 po  vytrvalých deštích stoupla voda, brala sebou ploty, zatopila zahrady a, sklep ve škole byl zatopen vodou a stržen spodní můstek. V tomto roce byla přestěhována mateřská škola do budovy školy i s kuchyní. V roce 1999 běžely naplno kroužky karate, hra na flétnu a výtvarný kroužek. Uskutečnila se opět škola v přírodě, tentokrát ve Starém Klíčově u Domažlic. V dalších letech se školní kronika na samotné dění ve škole, mimoškolní činnost byla velice činorodá, od zájezdů dětí do ZOO, návštěvy zámku, divadelních představení, návštěvy plaveckého bazénu až po akce přímo ve škole, jako byly opékání buřtů, oslavy Dětského dne, organizovány sportovní dny, drakiády, mikulášské a vánoční besídky, oslava 125. výročí školy a další.

V roce 2012 o prázdninách probíhaly na škole stavební práce na zhotovení nové fasády, oplechování, oprava a nátěr střechy, oprava komínů, rozvod zvonků a vnitřní nátěry stěn v jídelně a kuchyni.

Ukončili jsme historii školy v naší obci, která by si zasloužila samostatnou pamětní publikaci. Nyní nám zbývá popsat alespoň to nejdůležitější, co se odehrálo v obci po dobu, co nebyla vedena Obecní kronika. I v této době žila obec svým životem,  rozhodně se udělalo hodně dobrých věcí. Z investičních akcí nesmíme zapomenout na vybudování nového, travnatého fotbalového hřiště, včetně jeho zázemí, rozsáhlou opravu kulturního domu ve Fojtovicích a jeho restaurace, vybudování  dětského hřiště, opravu střechy restaurace "U Kálů" včetně vnitřních dílčích úprav (rozvod topení, plastová okna, místnost pro volby a významné společenské události), plynofikaci spodní části Heřmanova, prodloužení vodovodu dolní části Heřmanova, výstavba vodovodu ve Fojtovicích ve třech etapách od zdroje vody, výměna vedení neisolovaných vodičů místního osvětlení za isolované, jak ve Fojtovicích, tak v Blankarticích. V Blankarticích byly vybudovány obě kryté autobusové zastávky. Od spodní zastávky byla provedena kompletní rekonstrukce části obecní komunikace k objektu čp.100 V Heřmanové byl položen  nový živičný koberec na komunikaci ke statku a k odbočce ke Šrámkům. Byly provedeny drobné opravy kapličky z 19.stol.

Nemohu  při této příležitosti zapomenout na událost, která na dlouhou dobu poznamenala život v obci. V době vrcholu léta, 7. srpna 2010 se po nebývalých přívalových deštích přehnala přes obec blesková povodeň, která způsobila obrovské škody na obecním i soukromém majetku. Doplatilo na ní v první řadě 7 obecních můstků (totálně zničených) a 7 značně poškozených, které byly opraveny.  Musely se tenkrát rychle zbudovat provizorní lávky, za pomoci armády a s jejich materiálem se zbudovaly tři provizorní ženijní mosty. Na mnoha místech byla podemletá vozovka, deset dní nemohla jezdit hromadná doprava. Do Fojtovic byla obnovena až 1. září. Zároveň s poškozením mostků došlo k devastaci vozovky na více místech a sesuvům půdy. Byla evakuována rodina Kosových, jejichž dům byl sesuvem zavalen. Po dobu zbytku prázdnin bylo pro tuto rodinu zajištěno ubytování v mateřské školce. Tři domy byly zaplaveny ve větší míře, u dalších pak většinou sklepy, zahrádky jakbysmet. Ve Fojtovicích nešla 2 dny elektřina, vodovodní řád se podařilo obnovit po deseti dnech. Hygienickou stanicí byly prováděny laboratorní zkoušky vody ze studní. Povodní byl poničen i místní rozhlas a jeho zprovoznění trvalo rovněž deset dnů. Ještě dnes se stále pracuje na nových náhonech Heřmanovského potoka a jejich zpevnění a dokončují se soukromé mostky přes potok.

Škody po těchto povodních šly do milionů. Odhad celkových škod je cca 160 milionů korun. Vedle velkých škod na obecním majetku došlo k dalším škodám na soukromém a státním majetku. Ty byly hrazeny zčásti z vlastních zdrojů, nejvíce však ze státních dotací, humanitárních darů a darů několika obcí. 

Poloha

přidat fotografie