Utzův mechanický betlém - Olešnice v Orlických horách (betlém) [22834]

Utzův mechanický betlém si můžete prohlédnout v budově obecního úřadu - radnici.

Josef Utz se narodil 29.9.1896 v Horní Olešnici, jeho rodiče Jan a Arnoštka zde vlastnili nevelkou, zhruba pětihektarovou usedlost. Josef patřil mezi nejstarší ze sedmi sourozenců. Měl pět sester a bratra: Františku, Annu, Jana, Frídu, Marii a Týnu.

Dětství prožil asi podobně jako většina jeho vrstevníků. V roce 1902 začal navštěvovat Olešnickou obecnou školu. Po osmi letech povinné školní docházky ovlivnila jeho další život velká náhoda: v sousedství Utzových stál starodávný mlýn. V roce 1910 bylo vodní dílo přebudováno na elektrárnu. Pro mladého Josefa byly nové stroje a zařízení vyrábějící tajemnou sílu obrovským magnetem. Záhy také zjistil, že se elektrický proud dá využít i na jiné účely než na svícení. Neváhal a již před první světovou válkou si nechal v rodičovském domě instalovat dva tkalcovské stavy poháněné elektrickými motory. Vždyť ještě nedosáhl zletilosti a už pracoval na nejmodernějším zařízení v širokém okolí. Brzy přišla válka, která tkalcovskému řemeslu vůbec nepřála a většinu tkalcoven umlčela. Jak válku přežil Josef Utz? Nemáme z tohoto období zatím žádné zprávy, ale pravděpodobně byl povolán k vojsku. Další zpráva pochází z poloviny 20. let. Josef tehdy opravil malou tkalcovničku v Horní Olešnici se čtyřmi stavy poháněnými přímo vodou. Působil zde až do roku 1933 a během této doby se zřejmě také oženil. Manželka Marie rozená Matějová pocházela z nedalekého Polomu.

Konec slibného rozvoje drobných tkalcoven ukončila světová hospodářská krize. V této době si manželé Utzovi koupili budovu, kde si zřídili byt a tkalcovnu s osmi stavy. Ale ani v nové budově se tkalcování příliš nedařilo a doléhala na ně hospodářská krize.

Někdy v této neveselé době zřejmě začal Josef Utz spřádat plány na sestavení velkého mechanického betlému. Je možné, že v této práci hledal nějaký únik od smutné reality - tkalcování příliš nevynášelo a jeho manželství stále zůstávalo bezdětné. O inspiraci v té době nebyla nouze. Dosti velký, ale zřejmě mechanický betlém měli v olešnickém mlýně u Černých již v době Utzova dětství.

Svůj beltém začal hotovit v prvním patře svého domu. Místnost byla vybavena transmisí - Utz tedy neměl problémy s pohonem betlému a se zkouškami celého mechanismu. Ke stavbě přistupoval s rozvahou a veškeré své nápady nosil v hlavě, tudíž se nedochovala žádná dokumentace. Poměrně primitivní prvky dokázal mistrně prostorový přenos rotačního posuvného i kyvného pohybu do jemných a citlivě řešených viditelných částí betlému. Místem příliš nešetřil, půdorys této konstrukce činil zhruba pět krát dva metry. Poblíž zadního trámu běží po celé délce betlému jeho základní pohonná součást, kovový transmisní hřídel začínající dřevěnou řemenicí. Tento princip Utz "opsal" z obvyklého uspořádání tehdejších výrobních prostorů a zřejmě i použil díly tovární výroby určené pro tkalcovské či jiné výrobní stroje. Výsledkem je neobvykle robustní část s mohutnými železnými šnekovými převody a kuličkovými ložisky působícími v betlému trochu neobvykle. Transmise pohání prostřednictvím hřídelí a dalších dřevěných řemenic dva horizontálně se otáčející kožené řemeny s nanýtovanými kovovými trny. Jde o pohon "daráků", postav kráčejících k ústřednímu prostoru betlému, které Utz pojal natolik specifickým způsobem, že je považuji za nejtypičtější jeho práce. Utz chtěl "trumfnout" konkurenci a rozhodl se, že jeho daráci budou skutečně kráčet. Nepojedou strnule na páse, jako bylo obvyklé u jiných tvůrců, jeho postavy budou hýbat hlavou, rukama i nohama, dokonce se v některých případech budou i vzájemně přibližovat či vzdalovat. Prostě vytvoří dokonalou iluzi průvodu přicházejícího oslavovat narození Ježíška.

Aby se figury mohly pohybovat, je každá umístěna na samostatném čtyřkolovém vozíku s jednou nápravou se tvaru dvojdílného klikového hřídele. Pákový mechanismus převádí otáčení hřídele při pohybu vozíku vpřed na kyvný pohyb nohou postavy. Není to nijak snadné a nejjednodušší "darák" nemá méně než třicet součástí. U nejsložitějších dochovaných uskupení je počet dílů asi dvojnásobný. Sta a sta součástí a dílků musel Utz zhotovit jenom pro tento průvod. Bohužel jsou mnohé zajímavé a atraktivní části souboru dnes ztraceny, zůstalo nám pouze dvaatřicet funkčních vozíků. Plné obsazení obou pásů jich přitom vyžaduje třicet šest. Pomalu se dostáváme k ústřední části betlému, k jeho jesličkám. Utz je pojal velkoryse, bez bázně se pustil do řešení tohoto mechanického oříšku, korunovaného asi nejkvalitnějším řezbářským provedením postav. Tradiční scéna se svatou rodinou, domácími zvířaty v pozadí a třemi pastýři vítajícími novorozeně je oživena více než desítkou pohyblivých dílů jednotlivých figur. Navíc se autorovi podařilo vložit do této konstrukce malou lahůdku - mechanismus gramofonu se dvěma talíři a přenoskou, která střídavě přehrávala první a druhou desku. Tady Utz asi dosáhl vrcholu svého umu a konstrukční odvahy, došel k místu, kterým dal zřetelně najevo své schopnosti. Možná by dokázal víc, ale nebylo mu souzeno, aby celé dílo dokončil. Zcela náhle, uprostřed práce se stal obětí tragické nehody. V osudovou sobotu. listopadu 1944 cosi potřeboval uříznout na cirkulárce, snad nějaký další díl kulis k beltému. Řezaný špalek se však vymrštil, zasáhl jej do hlavy a na následky zranění zemřel. Betlém zůstal rozpracovaný tak, jak jej Utz opustil. Funkční jesličky a dva proudy daráků s exoticky vyhlížejícími kulisami ještě několik let těšily oči mnohých zvaných i nezvaných příchozích. Bohužel zcela pustá zůstala horní etáž betlému a bez pohybu zřejmě setrvávala i stupňovitá krajina připravovaná pro zasazení mnoha drobných statických a pohyblivých figur. Hrob na olešnickém hřbitově, ve kterém spočinuly ostatky Josefa Utze, ještě dýchal čerstvou hlínou, když nadešla doba, která změnila takřka vše, co se změnit dalo. Květnový konec války v sudetských obcích radikálně změnil dosavadní běh života.

Betlém se stal národním majetkem spolu s tkalcovnou a se vším, co se v ní nacházelo. Majetek byl přidělen národnímu správci. Marie Utzová nadále bydlela v domě se svou matkou. Po smrti své matky v roce 1951 se u Marie začala projevovat její dlouho potlačovaná duševní nemoc. Marie Utzová zemřela v březnu roku 1953, když před tím odkázala majetek své pražské sestře Růženě Vlčkové.

Olešnická tkalcovna s betlémem osiřela a stala se, tak jako desítky podobných opuštěných stavení ve vesnici, předmětem zájmu nevítaných návštěvníků. Paní Vlčková někdy v té době vyhledala Klárovi, své známé, kteří jako jedni z mála starousedlíků zůstali v Olešnici a požádala je o úschovu betlému. Tak se rozebraný betlém dostal do stodoly a paní Vlčková hledala způsob, jak s ním naložit. Na podzim roku 1967 byl převezen do rychnovského Okresního muzea. V depozitáři muzea přečkal bezmála třicet let. Jeho cesta k návratu začala až po roce 1990, kdy se spojeným úsilím rodiny Vlčkovy, olešnické kronikářky paní Lemfeldové, ředitelky rychnovského muzea paní Mgr. Ivany Krejčí a pracovníků muzea vrátil zpět do místa, kde byl vytvořen.

Znovu sestavený a provozuschopný Utzův betlém byl zpřístupněn veřejnosti v neděli 30. dubna 2000 k příležitosti olešnického majálesu.

Poloha

přidat fotografie