Husinec (město) [3112]

Z roku 1503 se zachoval nejstarší soupis obyvatel Husince – žilo zde tehdy 61 usedlých rodin, z nichž byli 4 mlynáři, 1 kovář, 1 koželuh, 1 sládek a 1 tkadlec (originál této listiny je uložen ve Státním archivu v Českém Krumlově). V 16. století též začíná velmi dlouhá tradice proslulých dobytčích trhů. Roku 1557 je poprvé připomínána dvanáctičlenná městská rada.

Z roku 1587 se nám zachovala městská pečeť. Je na ní sv. Mikuláš plující na loďce; pravicí utišuje rozbouřenou vodní hladinu a v levici drží biskupskou berlu. Svatý Mikuláš byl patronem plavců a jeho kult souvisel i se solným obchodem na staré vodní solné cestě z Halle. Podle katolických tradic byl Husinec symbolicky svěřen pod ochranu sv. Mikuláše, aby jej chránil před nebezpečím vodních přívalů – řeka Blanice se na jaře často rozvodňovala a zaplavovala území od Záblatí až po Vodňany.

Rozvoj města v té době souvisel s existencí jedné z odboček důležité obchodní cesty – Zlaté stezky.

Po ní se dovážela na soumarech hlavně sůl, ale také drahá sukna, hedvábí, víno, mořské ryby, jižní ovoce, zámořské koření, železo a zbraně.

Při zpáteční cestě odváželi soumaři různé druhy obilí, slad, chmel, pivo, proslulou prachatickou kořalku ( do 16.století ), máslo a další zemědělské produkty a řemeslnické výrobky. Nechybělo ani české sklo.

Obchod po Zlaté stezce prožil dvě hlavní období svého rozkvětu: První začalo v době působení pasovského biskupa Otty z Londsdorfu ( 1254 – 1265 ) a trvalo do husitských válek., druhé období začalo počátkem 16.století a trvalo do zániku solního obchodu v Prachaticích počátkem 18.století. (Zlatou stezku nyní kopíruje cyklotrasa označená v roce 1998.)

V roce 1601 prodal Petr Vok Husinec, jako součást vimperského panství, Volfovi Novohradskému z Kolovrat. V roce 1630 pak panství koupil Oldřich z Eggenberku.

V roce 1611 přišel Husinec v ochranu pana Joachyma Novohradského z Kolovrat, jenž se ujal spojeného panství Vimpersko-Drslavického. Poté kraj trpěl při třicetileté válce – např.v roce 1620 byly generálem Buquoyem dobyty Prachatice. Po bitvě na Bílé Hoře řada občanů Husince opustila zemi pro svou kalvínskou víru a úctu k Janu Husovi.

Další dochovaný soupis obyvatel Husince je z roku 1651. Žilo zde 178 osob. Záznam obsahuje i skladbu řemeslníků obce : 7 koželuhů, 7 krejčích, 4 tkalci, 4 hrnčíři, 3 řezníci, 3 ševci, 1 barvíř, 1 kožešník, 1 mlynář, 1 pekař, 1 tesař, 1 truhlář. V této době zde vznikají také první cechy.

Anna Marie, kněžna z Eggenberka, husineckým dne 22. března 1655 vydala poslední privilegia –spojená panství Vimperské a Drslavické připadla knížecí rodině Schwarzenberské, pod jejíž ochranou městys Husinec setrval až do roku 1848, kdy císařským patentem od 7. září roku 1848 právo poddanské a ochranné bylo vyzdviženo (aufgehoben) a Husinec se stal samostatným městysem.

Tak jako v mnoha jiných případech i jeho tvář a vývoj ovlivnily požáry – největší byly v letech 1654, 1691, 1759, 1765, 1776 a 1802. V roce 1763 žilo ve městě 635 obyvatel. V roce 1840 měl Husinec již 1173 obyvatel. V této době zde pracovalo 9 hrnčířů, 5 koželuhů, 13 krejčích, 7 pekařů, 26 punčochářů, 8 řezníků, 11 tkalců a 12 tesařů a truhlářů. Poté díky vodní síle řeky Blanice přichází rozvoj průmyslu, který vytlačuje cechovní malovýrobu. Husinec se stal třetím nejprůmyslovějším městem prachatického okresu po Vimperku a Lenoře – vyráběly se tu fezy, klobouky, punčochy, byla tu i strojírenská výroba. S tím souvisí další růst počtu obyvatel - roku 1886 jich zde žilo 1731. Pak jejich počet opět klesal.

Císařským rozhodnutím z roku 1905 byla potvrzena městská práva Husince. Oslavy proběhly 1. a 2.července 1905. V roce 1930 klesl počet občanů až na 1189. V roce 1938 byla dokončena stavba přehrady, která je mimořádným technickým a architektonickým dílem. Zábor pohraničí po Mnichovském diktátu přinesl nárůst počtu obyvatel až přes 1800 – přes Husinec probíhal exodus českých obyvatel z Prachatic, z nichž mnozí se zde usadili. V květnu 1945 byl Husinec osvobozen americkou armádou.

Léta padesátá přinesla, tak jako všude, kolektivizaci a vznik JZD. V roce 1950 byla postavena nová školní budova, později rozšířená o přístavbu mateřské školy.Na průmyslovou tradici navázaly provozy podniků Šumavan, Jihokov a Lišovský nábytek.Pracovalo zde oděvní a pekařské učiliště.

strana 1