Obec Zakřany leží v Jihomoravském kraji asi 25 km na západ od Brna, v nadmořské výšce 400 m a má rozlohu 507 ha.

Svůj původ má v prastarých dobách, kdy byly Zakřany z mnoha stran obrostlé křovím. Proto je v horní části znaku obce zobrazen keř. V dolní části znaku jsou dva žaludy - znak nejstaršího šlechtického rodu ze Zakřan.
I když archeologické vykopávky svědčí o tom, že území naší obce i sousedních obcí byla osídlena již v mladší době kamenné, první písemná zmínka o obci je z roku 1350, kdy zde věnoval Oldřich ze Zakřan 2 lány Kateřině, manželce Viléma ze Skalice.
Později měly zdejší dvory, polnosti i lesy různé majitele až do roku 1522, kdy prodala Kateřina z Kukvic (ves na Hodonínsku) "Rosické panství" Bohunce z Perštejna. V té době byla již celá ves zakřanská pod panstvím rosickým až do 18. století. V dávných dobách spravoval obec rychtář, jmenovaný rosickou vrchností. V roce 1768 to byl Jakub Procházka.
Po zrušení roboty došlo ke spojení obcí Zakřany, Příbram, Vysoké Popovice a Lukovany v jednu správní obec. Vlastní samospráva byla zřízena roku 1874 a prvním starostou byl Josef Hradecký z č. 17.
V roce 1856 byla místo dřevěné zvonice postavena zděná kaple, která byla následkem přístavby školy v roce 1876 porušena. O 12 let později roku 1888 byla kaple zbořena a na jejím místě postavena "Ku cti a chvále sv. Donáta" nová zděná kaple, která slouží svému účelu dodnes.
Velký rozkvět obce nastal po skončení 1. světové války, kdy bylo postaveno 45 nových domů. Obyvatelé chodili za prací převážně do uhelných dolů v nedalekém Zbýšově, nebo se věnovali zemědělství. V roce 1930 měla obec Zakřany 1006 obyvatel. Po skončení 2. světové války v roce 1945 začal další rozvoj obce. Byly opraveny zničené domy a objekty poškozené válkou. V té době měla obec 950 obyvatel. Rozvíjela se i kulturní činnost, mírové dožínky, hody, svěcení zvonů, hrálo se ochotnické divadlo. Postupně byly budovány stavby a zařízení potřebné pro život v obci až do současné podoby.
Ve všech dobách se naši předkové snažili vytvořit pro svoje potomky něco užitečného, za což jim právem patří naše uznání a dík.