Nejstarší písemná zpráva o obci pochází z roku 1196. Vztahuje se k příchodu cisterciáckých mnichů z bavorského kláštera Waldsassen, které na své panství povolal Milhost z Mašťova asi v roce 1191. Milhostovu darovací listinu totiž spolupodepsal 20. 6. 1196 jako svědek rovněž Ojíř z Radonic (Hogir de Radonitz). Také další písemné dokumenty se týkají různých listin, v nichž jsou uvedeni radoničtí obyvatelé: v r. 1239 Vít a Mikuláš z Radonic, v r. 1260 Řivín z Radonic, v r. 1316 Svatoslav z Radonic, v roce 1360 Visemir a Ješek z Radonic. V roce 1397 se vedl u zemského soudu spor mezi Anežkou, vdovou po Henšikovi z Radonic a Ojířem z Očedělic o dědictví v Radonicích. Ojíř z Očedělic spor vyhrál a prokázal nárok na dolní a horní Radonice. Ojířův majetek - poplužní dvůr v Radonicích i s poddanými a úroky měl v roce 1406 v držení Jindřich z Mašťova a posléze byl jako půjčka přidělen Vyšehradskému zámku. Dalšími známými majiteli Radonic byli bratři Mikuláš a Jan Lobkovicové z Hasištejna, kteří měli v roce 1434 patronátní a prezenční právo na zdejší faře. Podobná práva a majetkové podíly tu měl také rytíř z Obrovic. Kolem roku 1474 se Radonice staly součástí léna při statku Kněžice (spolu s vesnicemi Čejkovice, Žabokliky, Libědice, Oploty a Kaštice) a král Vladislav II. je pronajal karlštejnskému purkrabímu Benešovi z Veitmile. Ten zemřel v r. 1496 a není nám zcela jasné proč a jak se Radonice do spojení s dvorem Kněžice dostaly. Od počátku se osudy Radonic spojovaly se sousedním Vintířovem, kde byla rytířská tvrz a později zámek, sídlo vrchnosti. K největšímu rozkvětu vsi došlo na začátku 16. století. V roce 1508 koupil panství Vintířov a s ním i statek Radonice od dosavadního majitele Albrechta z Kolovrat Opl z Fictumu.  Zasloužil se o to, že v prosinci roku 1514 povýšil král Vladislav Jagellonský Radonice na město. V listině, jejíž originál se nachází v okresním archivu v Kadani.