Obec Obrnice se rozkladá v malebném údolí Českého středohoří - Chráněné krajinné oblasti. Kotlina, v níž obec leží, je naplavenina řeky Bíliny, kdysi mohutnější nežli dnes. Krajina měnila svůj vzhled vlivem eruptivní činnosti, změnami zemské kůry, kdy některá místa byla vysoko vyzdvižena, jako např. náplav nad cihelnou, či pískovce nad Sedlecem.

Zdejší krajina byla pokryta hustými lesy, kterými vedly přirozené cesty podél Bíliny a údolím k Patokryjím. Katastr nynější obce Obrnic byl osídlen, jak dokazují archeologické nálezy, již v mladší době kamenné. Zemědělské osídlení umožňovaly vhodné přírodní podmínky. Podél toku řeky Bíliny je úrodná půda, vhodná k přeměně v půdu zemědelskou. Její proměna probíhala již od doby kamenné.

Mezi nejstarší archeologické nálezy patří tři dobře zachovalé hroby z doby šňůrové keramiky v Obrnicích a Českých Zlatníkách. Podle novějších výzkumů se má však za to, že se nejednalo ještě o zemědělce, ale spíše o nomády. Nejstarší zemědělská sídliště byla objevena u Českých Zlatníků. Na trvalé osídlení ukazuje nález pece, odpadních struh a keramiky. Ze zemědělské osady u Patokryjí pochází nález hrnečku s kanelováním.

V době bronzové (2 300 - 800 př.n.l.), se na území Obrnic používá vedle kamenných nástrojů stále častěji nástrojů kovových. Z počátku měděných, později bronzových, jak dokazují nálezy v hrobě u Českých Zlatníků, které se váží k starší době bronzové.

Ze střední doby bronzové pochází kostrový hrob z cihelny v Obrnicích s množstvím ozdob, zbraní a střepů. Charakteristické znaky mladší doby bronzové vykazují nálezy z hrobu v Patokryjích, jevící příslušnost k lužické kultuře.

První písemná zpráva o Obrnicích pochází z roku 1282. Je to darovací listina cisterciáckému klášteru v Oseku, kde jsou jmenovány Obrnice s mlýnem. Zprávy o tom, zda Obrnice byly před touto dobou farní obcí, či náležely šlechtě jsou sporé a nic nedokazují.
O původu názvu obce, se vedly dlouhé spory mezi českými a německými badateli, až převládl názor, že vznik jména má základ od slova obora (ohrada). Obrnice jsou pak vždy, až na několik výjimek, uváděny jako majetek oseckého kláštera. V potrvrzení privilégií oseckému klášteru Janem Lucemburským je roku 1341 jmenována ves Svinčice a Obrnice s mlýnem.

Pro osecký klášter představovaly Obrnice významný majetek a často sloužily jako zástava při zadlužení kláštera. Z roku 1420 máme zprávu, že Zikmund připsal za válečné služby Obrnice Mikuláši Schönbritzovi, který se svými bratry přenechal tento majetek Janu z Vřesovic. Tento je roku 1454 jmenován vlastníkem majetku. Roku 1460 však Obrnice znovu přecházejí do majetku oseckého kláštera, ve kterém zůstávají s výjimkou let 1620 - 1629, kdy obec patří rytíři Felixi Kaplířovi ze Sulevic.

Jako zástava na dluhy slouží Obrnice např. roku 1531, kdy je ves zastavena za "půlpáta sta českých grošů" Hanušovi Manwiczovi z Patokryj. Pozoruhodné je, že tato smlouva, z roku 1531, je psána česky.

V té době žije v Obrnicích mnoho němců, kteří přicházejí v období středověké kolonizace, ale v soupisech poddaných, oseckému klášteru robotou povinných z roku 1579, je uváděna ještě většina českých jmen, ač jsou psána německy. Z pozdějších robotních seznamů (1777) vyplývá, že němců přibývalo.

Původní obec s protáhlou návsí a kapličkou zaujímala místo na levém břehu řeky Bíliny. Katastr dnešních Obrnic patřil oseckému klášteru jen zčásti (vinice a polnosti až k Bělé a k bývalému zámeckému mlýnu za nynějším koupalištěm). Další části patřily k obci České Zlatníky a k Mostu. Pověst o tajné chodbě, vedoucí z oseckého kláštera na vinici v Obrnicích, je stále živá.

Feudalismus v našich zemích končí zrušením roboty roku 1848. Peněžitá náhrada za zrušení roboty byla však tak vysoká, že musela být roku 1849 zmírněna. Přibližně ve stejné době byly poplatky z bývalého majetku oseckého kláštera (rybník a mlýn) převedeny bernímu úřadu.

Původní obec tvořily statky a chalupy rolníků a do majetku obce patřila okolní návrší s pastvinami. Obyvatelstvo bylo z větší části německé. Obrnice tvořily správní obec s Rudolicemi a Střimicemi, které byly obcí hlavní.

Rozvoj hornictví na Mostecku způsobil příliv obyvatel i do Obrnic a začíná působit na sociální, ekonomické a národnostní změny. Doba horečného soukromého podnikání se odrazila i zde. Tak vznikaly cihelny, které zaměstnávaly velký počet přistěhovalých dělníků, většinou již české národnosti. Vhodná poloha obce ležící na styku dvou údolí, které tvoří svahy Českého středohoří a Keřový vrch, terénní vlny táhnoucí se ke Vtelenskému vrchu, vytvořila zde podmínky pro křižovatku železniční a silniční dopravy. Pro obec mělo velký význam založení železniční stanice v roce 1871 dvěma soukromými společnostmi. Tratě obou společností byly v roce 1884 zestátněny.

Význam železniční stanice vzrůstá po uzavření podkrušnohorské pánve vlivem povrchového dobývání hnědého uhlí. Je jedinou velkou seřaďovací stanicí v Mostecké pánvi, a tak dochází k jejímu dalšímu rozšíření koncem roku 1898 a později pak v roce 1908. Téhož roku bylo zavedeno elektrické osvětlení železniční stanice a v následujících letech byla osvětlena také obec. Tím se podstatně zvyšuje i počet zaměstnanců, převážně českých dělníků, kteří se v Obrnicích trvale usazují.

V té době probíhá rozsáhlá výstavba domů a domků při silnicích do Českých Zlatníků, Patokryjí a k nádraží. V nové zástavbě žijí již převážně obyvatelé české národnosti.

Obrnice se postupně staly významnou lidnatou obcí. V roce 1909 se staly samostatnou obcí se 120 obyvateli. Rozvoj průmyslu a s ním související nárůst obyvatelstva udávají nový styl života v obci.

Vznikají dobrovolné spolky a organizace české i německé. Roku 1910 vzniká tělovýchovná jednota Sokol, Dělnická tělovýchovná jednota, politická organizace československých národních socialistů, z německých pak Kulturverband - spolek Landwirtschaftliches Kasino, Deutschen Turnverein již roku 1906 a další.

V roce 1910 bylo zahájeno vyučování českých dětí v domě č. 47 u paní Puchnerové. Začíná se hrát divadlo a navazují se přátelství s českými městy (jsou to Nusle a Dejvice), pořádají se vánoční nadílky. Na české vyučování do Obrnic docházely děti z celého okolí. Obtíže s vyučováním po domech staví do popředí otázku postavení nové české školy, která je však stále odkládána.

První světová válka poznamenala i život v obci. V prvních letech války vznikají protichůdné politické síly. Nastává perzekuce českých obyvatel, obec sokolská je rozpuštěna a v těžkých válečných letech jsou to jen zprávy o odboji a knihy, které pomáhají posilovat české vědomí. Státní převrat v říjnu 1918 vnesl nový život i do Obrnic. Je podána žádost o zveřejnění školy a zřízení školní menšiny, která byla povolena. Správcem školy byl jmenován hejtman Hubert. Svoji činnost obnovuje i tělovýchovná jednota Sokol.

V listopadu roku 1922 byl položen základní kámen ke stavbě české školy, která slouží výuce obrnických dětí do dnešní doby. Škola byla otevřena roku 1923.

V obecních volbách roku 1931 byl poprvé zvolen český starosta obce pan Špaček. Byla založena česká a německá obecní knihovna. V tomto roce vyhořela zdejší cihelna, což mělo za následek zhoršení nezaměstnanosti a tak se v obci prováděly nouzové práce dotované státní subvencí, jako například kanalizace, vydláždění silnice od Zlatníků do Chanova a později i stavba koupaliště.

V roce 1933 se do popředí dere sudetoněmecká strana SdP, jejíž členský základ tvořili členové nacionalistických stran, v té době československou vládou zakázaných. Přednostou místní železniční stanice se stává starosta obce Špaček. Veškerá sportovní i kulturní činnost v obci ustává po vyhlášení zdejšího území za německé v září 1938. Obyvatelé Obrnic jsou nuceni evakuovat z obce a odjíždějí většinou do Dolních Kralovic. Jako jeden z posledních opouští obec její starosta a přednosta železniční stanice Špaček, až po odevzdání stanice dne 10. října 1938 v 17:30 posledním vlakem. Nastává také fyzická likvidace židů a konfiskace jejich majetku. V obci z 1200 Čechů zůstalo zhruba 30 dělníků zaměstnaných převážně v cihelně a přibližně 5 českých živnostníků.

Dne 15. března 1939 obsadila hitlerovská vojska naši zem úplně. Obec Obrnice byla zabrána německou armádou počátkem října 1938. Česká škola byla po dobu okupace zavřena.

Ve válečném období byly v obci též zajatecké tábory, v nichž byli vězněni především Poláci a Rusové, kteří pracovali v blízké štěrkovně. Jeden z těchto zajateckých táborů byl i v Lidovém domě, kde byli převážně Rusové.

Obec byla osvobozena 8. května 1945 v podvečerních hodinách, kdy byl v obci přivítán první sovětský tank.

Po osvobození byl v Obrnicích vytvořen národní výbor, jehož předsedou se stal B. Motlík. Koncem října 1945 byl zvolen předsedou V. Hotový. Hlavním úkolem v té době bylo udržet normální chod života, zajistit příděl rodinných domků a usedlostí, jídla, nábytku občanům, kteří se vraceli zpět na sever. Dalším úkolem bylo připravit odsun Němců. Jeho první část byla provedena na podzim roku 1945, druhá pak v únoru 1946.

Svoji činnost obnovují všechny spolky a organizace. Život v obci se vrací do normálních kolejí.

Je otevřena prodejna se smíšeným zbožím železničního nákupního družstva, jejímž vedoucím se stal František Hruška. V roce 1946 se buduje hřiště u cihelny. Začátkem roku 1947 byl při TJ Sokol založen divadelní soubor "Tyl". V tomto období se jako předsedové MNV vystřídali: František Svoboda, Václav Hotový, Jaroslav Petr, Karel Hezoun a další.

Do provozu bylo dáno místní kino. Únorové události roku 1948 měly dopad na život v obci.

V letech 1958-1959 je vybudována nová silnice k cihelně a opravena silnice k Patokryjím, takže od této doby není v obci jediná prašná silnice. Za pomoci občanů byl vybudován park. Do užívání byly předány nové rodinné dvojdomky. V roce 1960 byla dokončena nová silnice spojující Most a Bílinu, k Obrnicím připadly obce Chanov a České Zlatníky.

Osada Chanov je malá vesnička se 180 obyvateli, mlýnem a zemědělskými budovami. Osada České Zlatníky má kolem 300 obyvatel, je typicky zemědělskou obcí s upravenými rodinnými domky a kostelem.